Samota a její melodie

Všude se to začne hemžit neviditelnými lidmi, které vidím asi jen já. Vidím postavy, které běhají že třídy do třídy a sedají si do lavic. Učitelé vchází do kabinetu, připravit se na další hodinu a následně vycházejí, aby dorazili včas do správné třídy. Konečně zvonek ohlásí konec přestávky, poslední lidé zahučí do třídy a na chodbě zbydu jen já. Jen občas kolem mě projde můj vymyšlenej opozdilec. Toulám se po chodbách a občas nakouknu do nějaké třídy. Ve vnitř sedí žáci, někteří pozorně poslouchají, jiní koukají pod lavicí do mobilu. Učitel stojí před tabulí a něco vykládá a já potichu zavřu dveře, i když je to nijak neruší a jdu zas o třídu dál. Ti lidé byli ale němí. Naprázdno klapali pusou a nevydali ani hlásku. A co nevyplní lidský hlas musí vyplnit hudba. A proto, když vcházím do hodiny matiky, slyším zamýšlené pískání fléten a troubení pozounů. Při češtině hrajou housle v doprovodu s basou. Tympány doprovází dějepis a klavír s violoncellem uvádí biologii. A když se přiblížíte k jednomu z žáků, uslyšíte i jejich melodie. Žáci v prvních lavicích mají v hlavě orchestr a lajdáci vzadu slabé brnkání na basu nebo jen pomlky. Když jdete po chodbách, slyšíte jen pár tónů zahraných na klavír a tlumené melodie jednotlivých tříd. Pak zazvoní, postavy se rozplynou a zbydu já, prázdné třídy a samota.